Na dluh
V roce 1562 se na španělském královském dvoře odehrála téměř národní katastrofa. Sedmnáctiletý korunní princ Don Carlos sestupoval ze své ložnice po schodech dolů, když zakopl a při pádu si ošklivě poranil hlavu. Nejdřív to nevypadalo na nic tak závažného, ale postupně se zjišťovalo, že tohle není sranda. Hlava začala nebezpečně otékat, princ nejdřív ztratil zrak a posléze i vědomí.
Jeho otec byl Filip II., syn úřadujícího císaře Svaté říše římské a španělský král v době, kdy Španělé ovládali v podstatě celou Ameriku. Filip byl dost možná nejmocnější člověk na planetě a začal volat lékaře, felčary i duchovní, aby pomohli jeho synovi. Je třeba si uvědomit, že celá Evropa v tuhle chvíli chtěla Španělsku sebrat jeho místo na výsluní a smrt korunního prince se dá velice dobře vykládat jako Boží trest.
Aplikovaly se masti, kadidla, vrtalo se princovi do lebky, nepomohlo nic. Dech Dona Carlose se mělčil, otok zvětšoval, pokožka bledla. Několik dní od úrazu byl kralevic v podstatě na smrtelném loži. V naprostém zoufalství si za soumraku jeho otec, nejmocnější muž světa, klekl do kaple a celou noc se modlil za záchranu princova života. A někdy kolem půlnoci navrhl Bohu dohodu. Pokud Bůh zachrání Carlosův život, pokud Bůh poskytne Filipovi tenhle zázrak, pak on, Filip, na oplátku věnuje zázrak Bohu.
Ještě té noci začal Don Carlos mluvit ze spaní a ráno se probudil. S menším otokem a s neporušeným zrakem. Filip údajně plakal štěstím a dojetím. Ale taky si uvědomoval, že Bůh svou část dohody splnil. A král mu teď dlužil zázrak.
Diego de Alcalá
Filip nemusel dlouho uvažovat, co by to mělo být za zázrak. Víte, služební tvrdili, že Carlos jen tak nemluvil ze spaní, ale že s někým rozmlouval. A sám princ tvrdil, že ho ve snu navštívil mnich. Vyholená hlava, františkánská róba, ostrý nos a pronikavé oči. Nikdo nebyl na pochybách, jaký že mnich to vlastně přišel prince zachránit. Už jenom z popisu všichni poznali Diega z Alcalá.
Diego zemřel jenom nějakých sto let před těmito událostmi, ale po celém Španělsku byl znám jako svatý muž a nejrůznější frakce ho měly za svého patrona. A král se rozhodl, že svatého muže přivede zpět.
Tady vstupuje do našeho příběhu Juanelo Turriano, vyhlášený inženýr italsko-španělského původu. Naprostý archetyp technického génia, špinavý, nemytý, smradlavý a na všechny nepříjemný… ale prudce inteligentní a vizionářský. Stavěl přehrady, zdymadla, složité stroje i orloje. A právě Turriano dostal od krále za úkol sestrojit mechanického Diega.
Inženýr pracoval dny a týdny a nakonec donesl králi zhruba půlmetrového automatona, jehož všechny mechanické části byly schovány pod františkánským úborem. Pokud jste Diega natáhli, chodil po stole, modlil se, žehnal vám s křížem, hrál si se svým růžencem a protáčel oči ve svatém vytržení. A pokud se lidé posadili ke stolu do správného postavení, Diego přišel ke každému z nich a požehnal mu.
Využití měl automatický Diego hned několik. Jednak jsme v době, kdy se mohl někdo modlit za vás a církev to brala jako legitimní modlitbu, takže král měl někoho, kdo se za něj modlil ve dne v noci. Katolíci téhle doby navíc modlitbu brali jako pevný rituál, který má svá pravidla, posloupnost a pravidelnost. Takže to, co Turriano vytvořil, byl v podstatě ultimátní katolík, na jehož oddanost Bohu jste mohli jenom aspirovat.
Tak jako tak, Filip s Bohem byli vyrovnáni.
Poctivá španělská práce
Diego de Alcalá tímhle vším získal ještě větší popularitu. O několik let později byl Vatikánem prohlášen za svatého. Jo a znáte San Diego? Americké město slavné pro svou zoologickou a univerzity? Ano, tak to je pojmenováno po něm. Ale město není jedinou připomínkou téhle podivné historky.
Ta nejšílenější část je, že ta věc je pořád funkční! Pět set let starý robot, uložený ve Smithsonově institutu ve Washingtonu, pořád chodí a modlí se, když ho na klíček natáhnete. Můžete se na něj podívat na YouTube, je to… podivně zneklidňující podívaná, pochodující Diego.
…
Hlavně, že moje rychlovarná konvice nevydrží ani dva roky.