Pověstný Blitzkrieg, jenž byl využit nacistickými vojsky při invazi do Polska a Francie a jehož teoretické základy rozpracoval Heinz Guderian, patří k dobře popsaným stránkám historie druhé světové války. Naproti tomu méně známou a odvrácenou stranou počátku druhé světové války je tzv. Sitzkrieg, známý též jako „podivná válka“ nebo „válka v sedě“. Jde o období mezi vpádem nacistických vojsk do Polska a německým napadením Francie. Na invazi do Polska totiž tehdy největší evropské mocnosti Francie a Velká Británie sice zareagovaly vyhlášením války nacistickému Německu, k vojenské reakci však v podstatě nedošlo.
Následující dvoudílná série se zaměřuje na problematiku tzv. podivné války či války v sedě, ke které došlo v období mezi zářím 1939 a květnem 1940. Francie a Spojené království tehdy v reakci na nacistickou ofenzívu do Polska vyhlásily Německu válku, k uskutečnění klíčových vojenských operací, které mohly postup nacistického Německa zastavit, ovšem nakonec nedošlo. Díl II. – Spojenecká nečinnost, drobné válčení a šance zastavit Německo na počátku války.
Spojenecká nečinnost
„Sezení“ a zmíněná „nečinnost“ byla v rámci podivné války narušena několika spojeneckými akcemi, které však samy o sobě neměly žádný klíčový vliv na průběh války. Během zářijové ofenzívy zaútočili Francouzi na německé Sársko, čímž chtěli „otevřít“ západní frontu a ulehčit tak napadenému Polsku – francouzský útok však během několika dní selhal a Francouzi se stáhli.
Když v listopadu Sovětský svaz napadl v rámci zimní války Finsko, Francie i Británie horlivě debatovaly o potenciální ofenzívě proti SSSR, která by napadenému Finsku pomohla. Všechny síly, jež byly pro tento plán shromážděny, ovšem zůstaly v nečinnosti a Francie s Británií odpověděly na sovětskou agresi jen vyloučením Sovětského svazu ze Společnosti národů.
Spojenecké diskuze o případném skandinávském tažení částečně pomohly naplno rozdmýchat válečné měchy v nacistickém Německu, které se pohotově rozhodlo pro dubnovou invazi do Dánska a Norska – na případu Dánska lze opět poukázat na bleskovou rychlost postupu německých vojsk. Dánsko bylo nacistickými jednotkami dobyto přibližně za šest hodin, což činí z německého tažení proti Dánsku nejkratší operaci druhé světové války.
Boj na moři i ve vzduchu
Spojenecké jednotky, které byly původně shromážděny na pomoc Finsku, byly přesměrovány do Norska. Boje v Norsku pokračovaly až do června, kdy se spojenci ze Skandinávie evakuovali a v reakci na německou invazi do Francie postoupili Norsko Německu. Ani Hitlerova Třetí říše nezůstávala v úplné nečinnosti – na podzim a v zimě zahájili Němci útoky proti britským letadlovým lodím a torpédoborcům, přičemž několik z nich úspěšně potopili, a to včetně HMS Courageous, což si vyžádalo 519 životů.
16. října 1939 se přidalo také Luftwaffe, které zahájilo nálety na britské válečné lodě. V průběhu podivné války posléze z obou stran docházelo k občasným bombardovacím či průzkumným náletům. Je potřeba zmínit, že generální plán polské armády, tzv. „Plán Západ“, počítal s tím, že ofenzíva spojenců na západní frontě poskytne polské frontě významnou úlevu.
Většina německé armády totiž byla nasazena právě proti Polsku na východní frontě, u tzv. Západního valu podél Maginotovy linie byla rozmístěna mnohem menší německá síla, zatímco na druhé straně se shromažďovaly britské i francouzské jednotky. Německý vojenský velitel Alfred Jodl se během Norimberského procesu nechal slyšet následovně: „Jediný důvod, proč Německo nepadlo již v roce 1939, byl ten, že během ofenzívy do Polska bylo na Západě přibližně 110 francouzských a britských divizí proti pouhým 23 německým divizím drženo v nečinnosti.“
Mohla válka skončit v roce 1939?
Siegfried Westphal prohlásil, že pokud by Francouzi zaútočili v září 1939 opravdovou silou, německá armáda by takovému náporu zvládla odolávat jen jeden nebo dva týdny. K žádnému rozsáhlému útoku ovšem nedošlo, a západní mocnosti tak prakticky nechaly Hitlerovi naprosto volnou ruku. Francie a Británie se zmohly k několika politickým krokům, menším operacím, přesunům jednotek a neefektivní ekonomické válce, tím však veškerá aktivita končila.
Nacistická válečná mašinérie se tak mohla naplno rozběhnout, což vyústilo 10. květnem 1940, kdy hitlerovské Německo napadlo neutrální státy Beneluxu, což znamenalo konec podivné války a začátek bitvy o Francii. K Německu se 10. června 1940 přidala ještě Itálie, která ovšem plnila svou tradiční funkci spíše otravného „závaží na noze“. 32 italských divizí, které překročily hranice s Francií, zaznamenalo opravdu minimální úspěch proti bránícím se pěti francouzským divizím.
Spojenecké potenciální a nikdy neuskutečněné plány patří k těm největším a nejzásadnějším „kdyby“ druhé světové války. Historici i někteří němečtí generálové hovořili o tom, že v případě tvrdého a okamžitého spojeneckého protiútoku mohla válka skončit již v letech 1939–1940. Realita je ovšem jiná a historie na žádné „kdyby“ hrát nemůže. Válka trvala dalších pět let a do dějin vešla jako největší konflikt všech dob, přičemž celý svět, a především pak Evropu, poznamenala minimálně na zbytek 20. století.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
