Dne 16. ledna před 129 lety se ve Strakonicích narodila legenda českého divadelnictví, která zavdala tuzemskému divadelnímu odvětví nový a unikátní rozměr. Pravdou je, že herci, jež se zrodili současně s touto legendou, odjakživa byli a jsou tak trochu dřeva. Řeč je totiž o Josefu Skupovi a jeho Divadle Spejbla a Hurvínka, které je svým osobitým stylem a humorem bezesporu světovým unikátem. Zábavná představení loutek profesora Skupy totiž nejen bavila mladší i starší publikum, ale také bojovala proti nastupujícímu nacismu ve střední Evropě.
Talent ze Strakonic
Josef Skupa se narodil ve Strakonicích 16. ledna roku 1892 do rodiny četníka. Rodina Skupových žila po narození Josefa ještě pět let ve Strakonicích, pak se ale přesunula do Plzně. Josef Skupa projevoval již odmala určité výtvarné nadání. Zdatně kreslil a jednou z jeho zálib bylo právě loutkové divadlo. V Plzni docházel na reálné gymnázium a jakýmsi potvrzením talentu či zadostiučiněním bylo jeho studium na uměleckoprůmyslové škole, kterou dokončil roku 1915.
Pokud se domníváte, že se ihned po dokončení studia začal věnovat loutkovému divadlu, tak jste na omylu. I u Josefa Skupy, stejně jako u jiných velikánů ve svém oboru, se nejednalo o přímočarou a jednoduchou cestu. Určitý čas se živil jako středoškolský profesor, nicméně byl po vypuknutí první světové války nucen narukovat do armády. Nejprve odcestoval do Uher, kde se měl účastnit bojů, naštěstí byl ovšem převelen do Plzně, kde pracoval v oddělení vojenské cenzury. Zde sice již v roce 1917 navázal kontakt a spolupráci s městským divadlem a Loutkovým divadlem Feriálních osad, nicméně hlavním zdrojem obživy byla pravděpodobně stále pedagogika. Po skončení války pracoval totiž ještě dalších jedenáct let jako profesor kreslení na plzeňské reálce.
Loutkařské začátky
První větší zkušenosti s loutkovým divadlem se časově zasazují právě do poválečného období, kdy Skupa vystupoval s tradiční loutkou Kašpárka. Zásadní zlom nastal roku 1919, kdy si Josef Skupa nechal na zakázku vyrobit od loutkáře Karla Noska specifickou a originální ušatou loutku, jež dostala jméno Spejbl. Návrh si jakožto zdatný kreslíř Skupa zhotovil sám, přičemž podoba Spejbla znatelně korespondovala se Skupovými dalšími kreslenými postavami, včetně ušatých a nosatých princů a čertů. Loutkář Karel Nosek, který loutku Spejbla vyrobil, byl strýcem loutkáře Gustava Noska, jenž je autorem loutky Hurvínka, Máničky i Žeryka.
Od roku 1920 začal se Spejblem Josef Skupa vystupovat. Ač byl již od prvopočátku Spejbl vytvářen jako karikatura na přemoudřelé měšťanstvo, které se do všeho plete a má na všechno názor, aniž by ve skutečnosti čemukoli rozumělo, po většinu času byl víceméně pouhým doprovodem Kašpárka, který si ze Spejbla udělal terč pro své šprýmy. Další zásadní zlom v životě Josefa Skupy nastal 12. června roku 1920, kdy se oženil s dcerou finančního rady Jiřinou Schwarzovou. Ta se v manželově divadle doslova vzhlédla a vždy jej v této činnosti podporovala. Dokonce byla mnoho let také vodičkou loutky Hurvínka.
Hurvínkovo překvapení
Během několika následujících let popularita Spejblovy loutky nijak dramaticky nerostla. Skupa si nechal od Gustava Noska zhotovit loutku Švejka, se kterou úspěšně vystupoval několik sezón. Spejbl se však ke Švejkovi ani Kašpárkovi tak docela nehodil. Potřeboval k sobě sobě rovného sekundanta. S tím překvapivě nepřišel Josef Skupa, ale právě loutkář a řezbář Gustav Nosek, který formou překvapení pro Skupu vyrobil roku 1926 vylepšenou loutku „malého Spejbla“ se schopností koulet očima v sloup. Skupa novou loutku nezatratil, ale naopak s vděkem a nadšením přijal. Od té doby se začal Spejbl se svým synem Hurvínkem nesmazatelně zapisovat do historie.
Představení přihlouplého a popleteného „taťuldy“ Spejbla a vykutáleného uličníka Hurvajze se začala okamžitě stávat velice populárními. Skupa s oběma loutkami vystupoval jak pro děti, tak pro dospělé, v čemž tkví jeho unikum. Humornost dialogů a interakcí mezi Spejblem a Hurvínkem je specifická svou jednoduchostí, které děti porozumí, nicméně se zároveň vyznačuje i jakousi dospělostí a vyzrálostí, která je sympatická i staršímu publiku. Přestože se tedy často jedná o jednoduchý humor a snadno pochopitelnou komedii s lehce identifikovatelnými komickými prvky, nejedná se o humor hloupý ani infantilní. Skupa se svým novým loutkovým duem sklízí úspěch; hraje v divadle, vystupuje v rozhlase, natáčí gramofonové desky a vydává knížky.
V roce 1930 rozšiřuje dřevěné herce i loutka psa Žeryka a postava Máničky, která do divadla přichází spolu s herečkou Annou Kreuzmannovou. Mánička však zpočátku nebyla stálou postavou divadelních představení, proto její popularita a oblíbenost začala stoupat až o několik let později. Ve stejném roce si Josef Skupa začal být jistý úspěchem divadla, a proto opouští své dosavadní učitelské povolání a stává se loutkařem na plný úvazek. Roku 1933 se Skupa stává prezidentem mezinárodní loutkařské organizace UNIMA, jež byla první svého druhu. Založena byla v Československu, které bylo tehdy považováno za ráj loutkového divadla.
Loutky proti nacismu
Plzeňské loutkové divadlo prof. Josefa Skupy se i v předválečných letech těšilo značnému úspěchu, ovšem se vzrůstající intenzitou nastupujícího fašismu a nacismu v Evropě začala všudypřítomná cenzura doléhat i na nevinná loutková představení. Po událostech v Mnichově roku 1938 se však do boje s nacismem nečekaně vrhá i loutkové divadlo. Josef Skupa s kolegou Frankem Wenigem totiž píše zvláštní hru s názvem Kolotoč o třech poschodích, jež měla premiéru 10. února roku 1939, a ve které si záporná postava domovnice Drbálkové uzurpuje moc ve Spejblovic domě. Hra byla zcela evidentním alegorickým ztvárněním tehdejší situace, proto byla krátce po vzniku Protektorátu zakázána a je dodnes považována za velké válečné „kulturní hrdinství“.
S narůstající vážností situace v průběhu druhé světové války se samovolně mění charakter postav i samotných představení. Když je navíc 17. ledna roku 1944 Josef Skupa za poslech zahraničního rozhlasu zatčen a odsouzen k pěti letům vězení v Drážďanech, je divadlo oblíbených dřevěných postaviček zavřeno. Některé loutky se podařilo ukrýt, část jich ovšem padla do rukou gestapa. Skupa si svůj smysl pro humor a hrdinství udržoval i ve vězení, kdy často spoluvězňům ze své cely přehrával nejrůznější hry ze Spejblovského repertoáru. Roku 1945 bylo při únorových náletech na Drážďany vězení zdevastováno a Josefu Skupovi se podařilo uniknout a vrátit se do domovské Plzně, kde se ovšem z důvodu četných obav dobrovolně nahlásil úřadům. Znovu však již uvězněn nebyl a dočkal se tak plzeňského osvobození americkými vojsky.
Spor o budoucnost divadla
Po válce se Divadlo Spejbla a Hurvínka přesunulo do Prahy, konkrétně do Dejvické ulice, kde působí do současnosti. Popularita divadla strmě stoupala, stejně jako ve svých začátcích. Josef Skupa se stal roku 1948 národním umělcem a s příchodem Miloše Kirschnera se navíc začalo v zahraničí hrát i v cizích jazycích, díky čemuž se loutky Spejbla a Hurvínka staly opravdu světovými „loutkocelebritami“.
Po úspěšném poválečném období však nastoupilo období krizové. Josef Skupa se začal potýkat se značnými zdravotními problémy, což do vnitra divadla vneslo zaprvé vlnu nejistot a zadruhé množství spekulací o budoucnosti divadla. Jiřina Skupová se z úcty k manželově celoživotnímu dílu zasazovala o konec divadla po případné Skupově smrti, herci v čele s Milošem Kirschnerem orodovali za pokračování v divadelní činnosti. Poslední slovo měl pochopitelně sám Josef Skupa, jenž jako svého nástupce oficiálně jmenoval Miloše Kirschnera, čímž spor rozhodl. K nešťastnému okamžiku, který se však vzhledem ke Skupovým zdravotním komplikacím dal dříve či později očekávat, došlo 8. ledna roku 1957, kdy Josef Skupa zemřel na infarkt myokardu. Jeho celoživotní dílo však především díky jeho moudrému rozhodnutí žije dál a stále se těší úctyhodné popularitě, kvalitě i oblíbenosti.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
