„Psychopat“ Pavel Šafr prohrál soud s Andrejem Babišem

…zatím sice ještě ne, ale jako by se už stalo

Obrázek uživatele Ivan Brezina
„Svět patří těm, co se neposerou.“

Ministr financí a předseda hnutí ANO Andrej Babiš před časem označil novináře Pavla Šafra za psychopata a parchanta. Podle rozhodnutí Okresního soudu pro Prahu-západ mu za to teď má zaplatit odškodné padesát tisíc korun.

Soudkyně Simona Kačerová ale zároveň Babišovi neuložila povinnost veřejné omluvy se zdůvodněním, že taková omluva by opětovným vyslovením obou urážek z úst veřejné osoby znovu zasáhla do Šafrových osobnostních práv. Škoda, mohla to být bizarní omluva ve stylu „Omluvám se psychopatovi a parchantovi Pavlu Šafrovi, o kterém jsem řekl, že je psychopat a parchant. Není to pravda – psychopat a parchant Pavel Šafr není psychopat a parchant.

Bývalý černoch

Ale dost legrace – Šafrova mediální kampaň proti Babišovi je tak dlouhodobá, masivní a útočná, že už skutečně překračuje hranice běžné novinářské kritiky. Je to umanutý aktivismus, a to včetně osobního napadání, urážení a lží. Skoro to vypadá, jako kdyby snad Šafr trpěl kverulační mánií. A nebo je v pozadí jeho džihádu proti Babišovi uražená ješitnost? Víme přece, že Šafr v minulosti Babišovi sliboval „zlepšení vzájemných vztahů“. Něco po něm chtěl, ale nedostal to. Podlézal mu, pochleboval a vysloveně mu lezl do zadku. Námluvy ale nakonec nevyšly... Není snad tedy důvodem Šafrovy dnešní pomstychtivosti obyčejná zhrzenost?

Nejpodstatnější ovšem je, že Šafr není novinář, ale politický píárista. Spoluvlastnil PR agenturu Pengin, která poskytovala „mediální služby“ českým politikům. Ano, je to už pár let, ale i jeho dnešní angažmá proti Babišovi nese všechny znaky negativní PR kampaně. „Bývalý píárista“ je navíc stejný protimluv jako „bývalý černoch“. Novinář, který se zaplete do placených kšeftů s politiky, prostě už navždy přestává být novinářem. Vždycky už bude namístě otázka: „Tak co, Pavle – pro koho a za kolik?“

I tuhle otázku měla soudkyně Šafrovi položit. Zároveň se měla ptát, jestli se jeho chování nevymyká z běžně uznávaných mantinelů normality. Neřídil třeba v minulosti pod vlivem alkoholu a když byl přistižen, neobviňoval následně lékaře a soudce, že se proti němu spikli? Netrpěl třeba depresemi a dalšími psychickými problémy, na které užíval léky? Nečinil třeba veřejně zbrklá a unáhlená rozhodnutí, která pak zase bral zpátky? Oficiálně to nevíme, a i proto je ten „psychopat“ v titulku článku v uvozovkách. Ale tohle všechno je důležité vědět, protože to může tvořit věcný kontext Babišových výroků. Odvolací soud se tím bude muset zabývat.

Lži Hnutí Duha

Pokud se navíc Babiš proti rozsudku odvolá, musí dosáhnout zamítnutí jak odškodného, tak i případné omluvy ze zcela formálního důvodu. Existují totiž hned dva rozsudky, podle kterých žádnému českému novináři právo na ochranu osobnosti nepřísluší. Ty rozsudky tvoří závazný judikát pro rozhodování všech českých soudů a týkají se mé osobní kauzy.

V roce 1998 jsem v Reflexu zveřejnil článek o následcích černobylské havárie. Ekologičtí aktivisté z Hnutí Duha do ČTK a do redakcí českých deníků následně rozeslali tiskovou zprávu, ve která psali, že prý jsem publikoval „mnohá z odborného hlediska doslova směšná tvrzení“ a také „lživou osobní pomluvu poradce ministra životního prostředí“.

Jako novináře mne takové nařčení poškozovalo, takže jsem to zažaloval na ochranu osobnosti. Krajský soud v Brně obě tvrzení Hnutí Duha podrobně prověřil a v září 2004 konstatoval, že jsou věcně nepravdivá. Podle rozsudku Milana Páleníčka byl můj článek odborně zcela v pořádku a žádnou „lživou osobní pomluvu“ neobsahoval. V rozsudku se proto píše, že se mi Hnutí Duha musí omluvit.

Osoba veřejně činná

Aktivisté se ale odvolali a v březnu 2008 dosáhli zrušení rozsudku. Soudce Michal Ryška se v zamítnutí mé žaloby uvedl, že novinář je stejně jako politik, umělec nebo aktivista osoba veřejně činná a jako taková musí akceptovat větší míru veřejné kritiky, než běžný občan.

„Novinář vstupuje do společenské diskuse, poutá v ní na sebe společenskou pozornost a z titulu svého postavení má možnost ovlivňovat veřejné mínění včetně možnosti veřejně polemizovat s kontroverzními či zavádějícími názory oponentů,“ vyvozuje z toho Ryška v rozsudku 24 C 52/2003 krajský soud v Brně a dodává:

„Ve smyslu citovaného nálezu nemá soud do veřejné diskuse mezi účastníky vstupovat, protože veřejná diskuse je tím nejlepším fórem pro utváření názorů a hledání odpovědí na otázky… Novinář má dostatek prostoru mediálně polemizovat s kritiky, zajistit si tak případnou satisfakci za neoprávněnou kritiku a přispívat v konečném důsledku ke svobodné diskusi jako základní charakteristice demokratické společnosti.“

Novináři i aktivisté bez ochrany

Přeloženo do srozumitelného jazyka: novinář už z principu nepožívá soudní ochrany. Nemá právo na čest, slušné jméno ani dobrou pověst. Každý o něm může prohlásit nebo napsat cokoli, aniž by se novinář mohl u soudu dožadovat ochrany.

Osobně jsem to už dál neřešil, a to i proto, že Ryškův právní názor potvrdil i ústavní soud (viz jeho nález II. US 2464/11). Smyslu žaloby jsem totiž dosáhl – už první Páleníčkův soud na základě věcné analýzy obou výroků jednoznačně konstatoval, že o mně ekologičtí aktivisté lhali. Mít to černé na bílém s kulatým razítkem mi pro pocit satisfakce stačí.

Konečný Ryškův rozsudek navíc paradoxně postihl i samotné Hnutí Duha. Až o jeho členech někdo veřejně prohlásí, že jsou lháři, zloději, pedofilové nebo vrazi (abych to záměrně trochu přehnal), soud musí jejich žalobu na ochranu osobnosti už z princpipu zamítnout. (Samozřejmě si o nich nic takového nemyslím. Jediné, co mám soudně potvrzeno je, že jsou lháři).

I Jan Beránek, Martin Ander, Petr Machálek, Vojtěch Kotecký, Jaromír Bláha a další ekologičtí aktivisté jsou přece veřejně činné osoby. Pořádají veřejné akce, vydávají tiskové zprávy, píšou do novin, vystupují v televizi... Podle závazného judikátu tedy nepožívají soudní ochrany – na rozdíl od běžných občanů. Těžko říct, jestli za to soudci Ryškovi poděkují, až o nich za třeba někdo prohlásí, že jsou ekoteroristé.

A veřejně činná osoba je i Pavel Šafr. Vstupuje do veřejného prostoru, ať už jako novinář, občanský aktivista nebo PR agent. Když o něm Andrej Babiš prohlásí, že je psychopat a parchant, má Šafr podle právně závazného judikátu ústavního soudu s těmito tvrzeními polemizovat v novinách. Nemá nárok podávat žaloby.

Až se tedy teď Babiš odvolá, nechť použije magické zaklínadlo: „viz rozsudek krajského soudu Brně 24 C 52/2003 a následně nález ústavního soudu II. US 2464/11.“

Spor o parchanta a psychopata Šafr už teď prohrál – a to i přesto, že v prvním kole zatím zvítězil.

Považujete Pavla Šafra za důvěryhodného novináře?

Anketa se načítá...


Komentáře