Zpátky, ni krok!

U některých historických postav máte pocit, že kdyby dotyčný nebyl tohle, byl by skvělé tohleto. Kdyby Richard I. nebyl král, byl by z něj nejspíš skvělý romantický spisovatel, kdyby Machiavelli nebyl vládní úředník, byl by skvělý manažer OVB… A pak jsou tady historické postavy, které mají své přesné jedno místo ve světě a na tom místě by stály bez ohledu na dobu a okolnosti. Emanuel Moravec byl voják a byl by voják, i kdyby se narodil v jakémkoli století a kdekoli na planetě.

Jako zavilý vlastenec vystoupil Moravec už v osmnácti z římskokatolické církve, aby ukázal vztyčený prostředníček Habsburkům. Po vypuknutí první světové byl odveden k rakouské armádě a po roce bojů na srbské frontě padl do ruského zajetí. Požádal o ruské občanství, aby se mohl připojit k České družině, což byli v podstatě předchůdci legií, ale to mu bylo zamítnuto, takže se přidal k srbským dobrovolníkům a velel kulometné četě. Poprvé byl zraněn v roce 1916 a po svém zotavení v březnu 1917 se nechal převelet k už fungujícím československým legiím. Tam ho potkalo druhé zranění. Při pádu z koně si během bitvy zlomil klíční kost, takže se dostal zpět na svůj post velitele kulometčíků.

Už tehdy vydával články s vojenskou tematikou a brzy si ho všimnul Štefánik a dosadil Moravce na politicko-informační oddělení ministerstva vojenství na Sibiři. Taky se zapletl s kontrarozvědkou a generálem Gajdou a nakonec byl v roce 1920 pro zdravotní obtíže prohlášen za neschopného vojenské služby. Přesto při návratu do vlasti dělal na lodi osvětového důstojníka.

No prostě… dobrý voják.

mohlo by vás zajímat

“Bratři, na zdar!” Před devětadevadesáti lety začala v Karlíně vznikat Československá obec legionářská

Impozantní figura

Zpátky v Československu vstoupil do nově vznikající československé armády. Jeho strategické myšlení a zkušenosti s výzvědnou službou mu pomohly nejenom v kariérní cestě nahoru, nakonec to dotáhl na plukovníka, ale i s jeho publikační činností. Jako hrdinný legionář vydával články a knihy, byl horlivým zastáncem Hradu, měl rád Beneše a Masaryka skoro uctíval. Možná i proto psal třeba do Lidovek, které byly silně prohradní. Ostatně oba Čapkové psali právě do Lidovek.

A i přesto, že Moravec ve svých pracích dost nezdravě vyzdvihoval fašistickou Itálii, což bylo pro ostatní členy hradní party poměrně znepokojivé, vybudoval si pověst excelentního analytika, významného vojenského teoretika a vůbec veřejně uznávané postavy. Koneckonců, byl jedním z šesti mužů, kteří v roce 1937 stáli čestnou stráž nad Masarykovou rakví. Celá třicátá léta všude brojil proti nacistickému Německu a tvrdil, že představuje největší hrozbu pro jeho milované Československo. Tvrdil, že pokud si Hitler něco zkusí, země se musí bránit.

GALERIE Emanuel Moravec

+ DALŠÍCH 8 FOTEK + DALŠÍCH 9 FOTEK

Pád hrdiny

30. září 1938 prošla Mnichovská dohoda a svět Emanuela Moravce se zhroutil. Volal po mobilizaci a válce s Německem a od té doby necítil k prezidentovi Benešovi nic než intenzivní odpor a nenávist. Pro autoritářského vojáka to celé byla nevýslovná zrada. Nejenom od světových velmocí, ale hlavně od Beneše samotného. Pro jeho velice hlasitý nesouhlas s vládou byl v listopadu propuštěn z armády a bylo mu zakázáno publikovat, takže psal pod pseudonymem.

V březnu ‘39 byl vyhlášen protektorát a Moravec věděl, že je konec. Jeho milovaná země padla, kvůli aférám s mladými dívkami se mu rozpadlo druhé manželství, vlastní národ ho nenáviděl a byl přesvědčen, že dřív nebo později si pro něj sáhne gestapo kvůli jeho legionářské minulosti a jeho protiněmeckým výrokům.

Gestapo si pro něj skutečně přišlo. Ale jestli byli nacisté v něčem tak dobří jako ve válečných zločinech, byl to marketing. A když máte hrdinu, který přišel o všechno, je lepší ho získat pro sebe než zbůhdarma pověsit. Náckové nabídli bývalému legionáři cestu po Říši, na které mu předvedli, jak jejich země krásně šlape, tvrdému vojákovi navíc musela přesná německá mašinérie bezpochyby imponovat. Těžko říct, nakolik v Moravcově obratu hrály roli peníze, zlomený duch nebo sebeklam o tom, že tohle je ve skutečnosti ta nejlepší cesta pro český národ… pravděpodobně to však byla kombinace všeho. Tak jako tak, po návratu z Reichu se stal někdejší vlastenec českou tváří nacistického útlaku.

Pracoval v rozhlase, vydával knihy, podporoval Němce, kde mohl, horlivě hajloval na Heydrichově pohřbu, podílel se na honu na Gabčíka s Kubišem, dokonce jako ministr školství sabotoval Háchovy pokusy o politický odpor vůči Říši. Ať ho k tomu vedlo cokoli, jeho podpora nacismu nebyla hraná. To mimochodem způsobovalo Benešovi velké trable s velmocemi, protože Moravec vysílal do světa jasnou zprávu, že Češi se rozhodně bránit nehodlají. Proto se také exilová vláda pokusila zosnovat na něj atentát, nicméně neúspěšně.

Neslavný konec potkal nejvýznamnějšího českého kolaboranta 5. května 1945. Vypuklo Pražské povstání a jeho svět, tentokrát krutý, pokroucený a deziluzní, se zhroutil podruhé. Ve zmatku demonstrací a ozbrojených střetů vyrazil Moravec automobilem na schůzku s K. H. Frankem. Auta se dostala do povstalecké palby, takže se pokoušela konflikt objet a v Chotkově ulici jim došel benzín. Řidič údajně vystoupil z vozu a v tu chvíli Emanuel Moravec vytáhl z pouzdra pistoli a prohnal si kulku hlavou.

Tělo bylo pohřbeno na dvoře policejní stanice, kam ho řidič přivezl, až do 7. června, kdy bylo exhumováno a soudně byla prokázána sebevražda. Ne, že by to někoho moc zajímalo. Tragický osud téhle hořké postavy československých dějin je velice příhodnou symbolickou tečkou za celou érou protektorátu. Nebýt Hitlera, nebýt Třetí říše, Moravec by pravděpodobně dožil jako sice kontroverzní, ale uznávaný důstojník a politik. Ale stejně jako dokázal nacismus zpustošit Evropu, dokázal zpustošit i duši někdejšího hrdiny.