fb pixel
Vyhledávání

Český klenot slaví výročí: Proslulý požár Národního divadla způsobilo to, co mu mělo zabránit. Hromosvod

+ DALŠÍ 2 FOTKY + DALŠÍ 3 FOTKY

11. červen roku 1881 se stal významným milníkem v touze českého národa po samostatnosti. Je tomu přesně 138 let, co diváci poprvé usedli v hledišti Národního divadla. Mohli se u toho navíc velmi oprávněně dmout pýchou. Češi se dočkali - konečně měli vlastní české kamenné divadlo!

Václav Roman
Václav Roman Aktualizováno 11.6.2019, 12:46

Češi Čechům

Jak nejlépe povzbudit českého ducha? Podporou jeho kultury, jazyka a především jeho osamostatněním se od Německa. Čeští buditelé 19. století si dobře uvědomovali, že divadlo je pro tento záměr výborným nástrojem, a vybudovat jedno konkrétní, velkolepé, které bude mít symbolické, stmelující i osvětové využití a bude patřit pouze Čechům, se tak stalo hnacím motorem jejich snah.

Od myšlenky ke skutečnému zbudování Zlaté kapličky však vedla dlouhá cesta. Zpočátku výraznou měrou přispěl František Palacký, hlavní iniciátor sbírek určených k financování celého projektu. Nejen po Praze, ale i v dalších českých a moravských městech chodili výběrčí s pokladničkami a poutali na sebe pozornost vyvoláváním: „Na zdar Národního divadla.“ Tehdy se uchytil pozdrav „Nazdar“.

Na stavbu se složil doslova celý národ, ale ani takový rozpočet nestačil. Úplně bez dotací se dílo neobešlo, pěti tisíci zlatými přispěl například rakousko-uherský monarcha František Josef I. a další členové císařské rodiny, stranou se nedržela ani česká šlechta. Pořádaly se též koncerty, loterie, bazary či ochotnická představení. A když se peněz nedostávalo, tak se půjčilo.

Dvacet základních kamenů

Stavba samotná byla zahájena 16. května 1868 položením základního kamene, přičemž aktu poklepání se zúčastnila řada významných českých osobností, nechyběl ani již zmiňovaný František Palacký. Byla to velká sláva, odhaduje se, že se do Prahy sjelo na 150 tisíc lidí a ač měl být původně jen jeden, těch základních kamenů má Národní divadlo nakonec dvě desítky. Každý kraj chtěl přispět tím vlastním, a tak se jejich počet rozrostl.

Od té chvíle se začala tyčit k nebi jedna z našich nejvýznamnějších památek. Na interiérech se podíleli znamenití čeští umělci, jen namátkou třeba sochař Josef Václav Myslbek či malíři Mikoláš Aleš a František Ženíšek, tvůrce první opony. Ta šla poprvé nahoru právě 11. června 1881 na počest korunního prince Rudolfa. Tehdy premiérově zazněly tóny Smetanovy Libuše, opery určené k mimořádným příležitostem, která na své uvedení čekala celých devět let.

Slavnostnost okamžiku otevření Národního divadla halila skutečnost, že budova ještě nebyla stoprocentně hotová. Zbývalo se pustit do dokončovacích prací, a tak byla stavba architekta Josefa Zítka po několika představeních pro veřejnost uzavřena a místo herců nastoupili opět dělníci a řemeslníci. Osudného dne 12. srpna 1881 divadlo zachvátil rozsáhlý požár, a to paradoxně vinou toho, co mu mělo předejít. Chytily totiž špatně uhašené uhlíky klempířů, kteří na budovu instalovali hromosvod. Jeviště, měděná kupole či opona od Františka Ženíška – taková byla daň krutého živlu.

Český národ se však z tragédie rychle oklepal. Snad se naplnilo Libušino proroctví ze závěru Smetanovy opery: „Můj drahý národ český neskoná, on pekla hrůzy slavně překoná!“ Další sbírka, tentokrát na obnovu národního dědictví, na sebe nenechala dlouho čekat. Nečekané neštěstí lid stmelilo ještě více a symbol českého kulturního bohatství byl za dva roky opraven a Ženíškovu oponu nahradila Hynaisova, která vydržela dodnes. Dne 18. listopadu 1883 bylo Národní divadlo se vší pompou znovu slavnostně otevřeno, jak jinak než znovu za tónů Smetanovy Libuše.

A tady čtěte, jak české ženy podporují brněnské divadlo Husa na provázku.

Podobné články

Doporučujeme

Další články