Michal Viewegh poskytuje MF Dnes a Lidovkám rozhovory o rozpadu svého manželství. Za normálních okolností by mi absolutně nestálo za to, abych se tak bulvární informací zabýval. Viewegh není zajímavý nejen svým soukromým životem, ale ani svými knihami.
Přečetl jsem všechny až po Případ nevěrné Kláry (2003), když jsem se snažil pochopit, proč patří k nejprodávanějším českým spisovatelům. Jde o nekonečnou záplavu “pastí”, do kterých vystudovaný češtinář chytá čtenáře. Řemeslně je to kvalitně provedeno a Viewegh umí dobře zacházet jak s jazykem, tak i s tokem vyprávění.
Jenže to je asi tak všechno – žádný hlubší přesah, žádné mrazení v zádech, žádné pohlcení příběhem… Stručně řečeno absence všeho, co z dobré literatury dělá dobrou literaturu. Kvalitní oddechové čtivo na dovolenou pro masy, nic víc.
Když už nejsou zajímavé Vieweghovy knihy, proč bychom si měli všimnout jeho aktuální nevěrové “aféry”?
1. Nechutné pokrytectví
Na jaře 2004 psal deník Aha! o Vieweghově údajném poměru s jednou z jeho žaček. "Má tajnou milenku", "V. má rád mladé autorky" a "Ukázal mi své velké ořezávátko", zněly titulky. Viewegha to naštvalo, bulvární deník zažaloval a úspěšně na něm vysoudil 200 000 korun. To mu ale nestačilo. Chtěl víc peněz, konkrétně pět milionů. Soudí se proto dál a navíc také inicioval petici veřejně známých osobností, kterým vadí "nevkus, netaktnost, vulgarita, polopravdy vydávané za pravdu, provokace, fotomontáže, smyšlené rozhovory, bezohlednost a neskrývaný novinářský hyenismus".
Spisovatel si tedy promyšleně vytvořil image ctnostného a mravného muže a věrného manžela. Teď se ukazuje, že je to úplně jinak. Třeba nebyl nevěrný před deseti lety, ale až teď – to je jedno. Spisovatel je ale veřejná osoba podobně jako třeba politik. Viewegh se navíc v politice opakovaně aktivně vyjadřoval a zasahoval do ní. Od takových lidí právem požadujeme nikoli manželskou věrnost (to je každého soukromá věc), ale jednotu slov a činů. Jenže velkohubý obhájce věrnosti se teď projevil jako pokrytec.
2. Absence studu
V prosinci 2012 Vieweghovi praskla aorta a málem umřel. Nemocí podle vlastních slov “přišel o schopnost taktizovat nebo lhát,” což podle něj “bezpochyby přispělo ke krachu manželství”.
Lidovkám teď Viewegh řekl: “Všichni známe to Plzákovo zatloukat, zatloukat, zatloukat – a jenom idiot se tím neřídí. V mém případě jaksi šlo o zcela neplánované, nevyžádané doznání. Dalo by se to přirovnal třeba ke střevním potížím. Nikdo se nechce pokálet v autobuse, ale tu a tam se to někomu prostě stane…”
Takhle vysvětluje přiznání nevěry: jako když se poděláte na veřejnosti. Tím ale vlastně říká, že mu nevadí samotná nevěra. Za ni se nestydí – je mu jen líto, že “neudržel svěrač” a že to na něj prasklo.
A to je stejně nechutné, jako řídké lejno stékající nohavicí. A nebo spíš ještě nechutnější. Za průjem totiž většinou nemůžete, ale za nevěru ano.
3. Promyšlená medializace vlastní hanby
Normální člověk by novinářům řekl: “Nezlobte se, to je moje soukromá věc, o které se s vámi nebudu bavit.” Jenže Viewegh o nevěře a rozvodu mluví v MF Dnes a v Lidovkách. Vypráví do detailů, co se stalo, s gustem to vysvětluje, pitvá, bahní se v tom… On sám z toho dělá veřejné téma (a jen proto o tom taky píšeme). Co tím sleduje?
Viewegh už v minulosti několikrát “prodal” svůj vlastní život, třeba v autobiografiích Báječný rok (2006), Další báječný rok (2011) a Můj život po životě (2013). S médii to umí a dobře si uvědomuje, jak je pro prodejnost jeho knih důležité, aby se o něm mluvilo. Patří ale opravdu všechno do novin? Nebo by si měl člověk hlídat hranici, co o sobě už do médií prostě nepustí?
Vieweghovo opakované vyprávění o nevěře a rozvodu nutně působí jako promyšlená medializace vlastní hanby. “Čím větší skandálek, tím vyšší zisk z další knihy,” říká si nejspíš. A to je stejné, jako když modelky, hvězdičky a další pseudocelebrity vymýšlejí skandálky, jen aby se dostaly do Blesku, Aha! a dalších bulvárních titulů.
A víte, co má společného Viewegh s Boženou Němcovou? Nebo s Josefem Ladou? Čtěte 5 českých autorů, kteří překvapivě sympatizovali s Hitlerem.