V polovině třicátých let vypukla uprostřed Jižní Ameriky nejkrvavější válka, kterou region viděl za celé dvacáté století. Bojovalo se o neexistující ropu, jež ležela někde na pomezí neexistujících hranic mezi Paraguayí a Bolívií. A Bolívie si přivolala na pomoc to nejlepší, co mohla. Pět československých vojáků.
Kus pouště
Gran Chaco je kus země, o kterém jste nejspíš nikdy neslyšeli, ale zabírá docela velkou část Jižní Ameriky. Nikdy a nikde nebylo přesně vymezeno, kde oblast začíná a kde končí. Je trochu jako Letná, ale podle některých odhadů má až milion kilometrů čtverečních, což znamená, že je dvanáctkrát větší než Česká republika.
Místní říkají oblasti Zelené peklo, a to proto, že většina oblasti není k ničemu reálně využitelná. V oblasti dlouhá staletí žily nejrůznější indiánské kmeny, které se zabývaly hlavně pěstováním kukuřice a zdokonalováním toho, jak si nejlépe potetovat obličej. To se změnilo v šestnáctém století, když do oblasti přišli španělští dobyvatelé, kteří zapíchli vlajku do země a řekli: „Ták. Tady je to bueno, tady je to naše.“
Do Gran Chaco se pozvolna začali stěhovat misionáři, začali nebohé indiány obracet na víru, stále víc a víc lidí španělské koruny cestovalo do regionu, až si začátkem devatenáctého století řekli: „Je nás tady tolik, že bychom si mohli udělat vlastní stát.“ A rozjela se série konfliktů, která je dnes obecně nazývána jihoamerickými válkami za nezávislost.
Začaly vznikat země, které dnes známe jako Bolívii, Paraguay, Argentinu, Brazílii… A celou tu dobu si na Grand Chaco nikdo nevzpomněl. Co taky se Zeleným peklem? Až o pár desítek let později, při paraguayské válce, se začaly státy o oblast přetahovat. Ale jenom proto, že stála v cestě, ne kvůli Chaco samotné.
Ropa?!
Paraguayská válka nebo také válka Trojspolku znamenala pro Paraguay naprostou katastrofu. Dodnes je to nejkrvavější konflikt v dějinách Latinské Ameriky. A zanechal zemi v naprostých troskách, zdecimoval v podstatě celou mužskou populaci a srazil do té doby dominantní mocnost na kolena.
Pak se přisunulo dvacáté století, které přineslo dvě věci. Velkou válku a potřebu ropy. Státy Latinské Ameriky se začaly po nějaké té ropě shánět a ve dvacátých letech přišlo několik studií, které říkaly, že její velký zdroj by se mohl nacházet v severní části Bohem zapomenutého Zeleného pekla.
Situace mezi Bolívií, Paraguayí a Argentinou začala houstnout. Jak už bylo řečeno, Španělé tady jen kdysi zapíchli vlajku a nikdo se nikdy pořádně neobtěžoval přesně nakreslit hranice mezi státy. Ale teď byly extrémně důležité a každý stát mohl vyhrabat desítky dokumentů, které zcela jasně dokazovaly, že právě oni mají nárok na území a cokoli, co leží pod ním. Expertům na téma se doslova říkalo „chacologové“.
Na konci dvacátých let už Paraguay vedla s Bolívií regulérní studenou válku a v roce 1927 byla nad Grand Chaco prolita první krev. Situace se zhoršovala, dokud na začátku třicátých let nepřerostla v otevřený konflikt.
Československé black-ops
Bolívie měla na začátku konfliktu všechny výhody. Početní převahu i počáteční momentum. Jako první pronikli na nepřátelské území a mohli začít obsazovat teritorium. Ale Paraguay, poučena poměrně nedávným konfliktem, se rozhodně nehodlala pouštět do konvenčního boje s nepřítelem, který měl očividnou převahu, takže se maršál Insaurralde snažil o… kreativní pojetí válčení. A vyplácelo se.
Nesmíte si ale představovat, že šlo o nějaký malý lokální konflikt pár stovek mužů, kdepak. Válčilo se na moři obřími bitevníky, stíhacími letouny v ovzduší, těžkými tanky na zemi. Byl to plný, krvavý válečný konflikt ve stylu dvacátého století, do kterého se zapojilo nějakých půl milionu bojujících. Ofenzíva střídala ofenzívu, jihoamerické země se navzájem přetlačovaly, dobývaly pevnosti, prorážely linie…
Na rozdíl od Paraguaye, která do války investovala všechno, co měla, Bolívie paranoidně nechávala vždy minimálně třetinu svých ozbrojených sil mimo frontu. Což z nich pomalu ale jistě začínalo dělat slabší stranu.
A tady vstupuje do hry Československo. To mělo totiž s Bolívií válečné smlouvy a Bolívie si od nás objednala tým vojenských poradců a extenzivní množství zbraní. Edvard Beneš, který v té době silně vystupoval ve Společenství národů a snažil se hledat mírové řešení, věděl, že se nemůže nechat otevřeně vtáhnout do konfliktu. Ale taky věděl, jak velká by to byla zakázka pro národní průmysl. Takže Čechoslováci na nabídku kývli. A oficiálně propustili z aktivní služby pět svých válečných hrdinů. Důstojníky Plačka, Pokorného, Bělína, Podlezla a Kudláčka, všichni bývalí legionáři. Jakmile byli „vyhozeni“ z armády, sedli jako civilové na letadlo a odletěli do Bolívie, kde se pustili do výcviku tamních jednotek. Zkuste si někdy na tuhle operaci vzpomenout, až zase budete někdy nadávat, že CIA někde tajně podporuje zahraniční konflikty.
Nebyli mimochodem sami, vrchním velením bolivijské armády byl pověřen Němec Hans Kundt, Paraguay zase podporovala Itálie a Argentina. Čechoslováci bohužel nestihli ovlivnit konec války, byli povoláni do země v roce 1934 a válka skončila 12. června 1935, tedy před osmdesáti osmi lety. Všichni naši hoši byli oceněni bolivijským válečným vyznamenáním a posláni zpátky do Evropy.
Paraguay ovládla severní oblast Gran Chaco, ale velice rychle se zjistilo, že tam žádná ropa není. A tak se stalo, že v Jižní Americe zemřelo sto tisíc chlapů kvůli bezcenné hromadě hlíny. A Československo na tom vydělalo majlant.
Můžete nemilovat první republiku?
Podobné články
Martin Miko
Arian EbrahimiDoporučujeme
