Pro člověka, který je dvacet let prozaikem na volné noze, nejde o změnu zásadní, ale citelnou ano: "Nemůžu do restaurací, nemůžu se tolik stýkat s přáteli, moje samota se letos ještě prohloubila."
Michal Viewegh přiznává, že světu vrací jeho políčky každodenní sedmičkou vína. "Někteří lékaři už zvedají ukazováček, ale podle mě to je psychohygiena. Sedím na terase, hladím psa, koukám do zahrady a zapomínám na konflikty, hejty nebo problémy..."
Rozhovor s Michalem Vieweghem
Brzy uplyne osm let od chvíle, kdy mu praskla aorta. Na první pohled je sice v pořádku, psát může, ale dodnes má například potíže s pamětí. "Včera v jedenáct večer jsem se podíval do diáře, co mě dnes čeká, ale když jsem se ráno probudil, tak jsem v hrůze rozsvěcoval lampičku a šátral po tom diáři, abych zjistil, jestli jsem už něco neprošvihl. Lepší už to se mnou nebude. S diářem v ruce dokážu splnit devadesát procent povinností, v tom zbytku udělám kiksy. Přijedu například na rozhovor s novinářem, který si mě nepozval, i tohle se nedávno přihodilo..."
Osm let bere antidepresiva, ale dokáže uvažovat i pozitivně. "Jsem třeba vděčný za to," říká, "že mě nepřestalo bavit psaní, že se na něj každý den těším, že s ním nepřestávám."
Proč nedávno přemýšlel o práci ve školství nebo v kavárně? Jak se mu - coby spisovateli - daří dnes? A co na jeho knihy říkají dospívající dcery?
O tom všem a mnohém dalším vypráví Michal Viewegh v novém dílu talk show (NE)BLÁZNI Tomáše Poláčka.