Co to je ta terapie tmou? Přesně to, co si myslíte. Určitý počet dnů strávíte v místnosti, kde vládne absolutní temno. Většinou je v pokoji jen postel, trochu prostoru, sprcha a záchod, někde k vybavení patří hudební nástroje či vybavení na lehké cvičení, třeba rotoped. Účelem takového pobytu je ideálně hlubší ponor do sebe sama a do problémů, které je třeba si vyřešit v klidu a bez okolního světa. Ještě častější důvod, proč se k terapii tmou lidé v roce 2023 uchylují, je ale prostý odpočinek.

„Často tu máme lidi ve věku 35 a 45 let, mnohdy manažery nebo kreativní zaměstnance větších firem, kteří pociťují určité vyhoření, případně potřebují pohnout s nějakým projektem,“ popisovala hlavní klientelu Simona, zatímco já se psychicky připravovala na to, že mě za pár minut tenhle vlastně neznámý člověk zavře do místnosti bez oken, bez telefonu, bez signálu. Noc předtím jsem vinou divokých snů a dusna moc nespala, takže jsem se upínala především k myšlence toho, že si krásně vydechnu.

Byla neděle večer a terapii jsem měla domluvenou na tři noci. To je absolutní minimum, které je třeba absolvovat, lepší je strávit ve tmě 5 až 7 dní. „Vě​tšina lidí ty první tři dny prospí. Až pak se oprostí od vnímání času, začnou se věnovat svým myšlenkám, až pak přichází například různé vize,“ líčí Simona. Já tolik času bohužel neměla, hodnoceno zpětně bych byla ráda, kdyby ano. Šla jsem do toho ještě navíc s rýmou a kašlem. Zároveň jsem člověk zvyklý na meditaci a analýzu svých myšlenek a pocitů, očekávala jsem tedy klidný průběh a především takovou kratší, odpočinkovou dovolenou.

Do pokoje určeného k terapii mě Simona zavedla kolem desáté. Ukázala mi, kde co je a vysvětlila, že mi jednou za den po předchozím ohlášení přinese v termoskách jídlo k obědu a večeři, doplněné čerstvou zeleninou a ovocem. Tohle krmení mělo být na další tři dny mým jediným orientačním bodem v čase. Po jejím odchodu jsem si prozíravě odpočítala kroky od postele ke dveřím, místu určenému pro jídlo, do sprchy a na záchod, rozmístila si věci tak, aby nepřekážely, zhasla a uložila se ke spánku. Tím terapie začala...

Vidiny jako z hororu

Vzhledem k vyčerpání, s jakým jsem na terapii nastupovala, jsem očekávala, že až se probudím, bude na mě už čekat jídlo. Tak to ale nebylo. Evidentně jsem se probudila výrazně dřív, než jsem si myslela. Zmatená bezčasím jsem se tedy zkusila zabavit. Poměrně komicky jsem v předklonu zacouvala na záchod, pak se osprchovala, poté si pustila mantry a meditační hudbu. Rozhodla jsem se zacvičit si trochu jógu a zkusit potrénovat pozice, které mi normálně nejdou, tam ale nastal problém.

V józe je důležitý balanc, to, jak moc se dokážete soustředit a myslí ovládnout svoje tělo. Když ale zkoušíte holubičku (nebo něco podobného, při čem stojíte na jedné noze s rukama nad hlavou) a nemáte záchytný bod, kterého se můžete držet očima a tím udržovat rovnováhu, je to dost problém. Vůbec mi to nešlo, takže jsem se vrátila do komfortní zóny na postel a začala přemýšlet o tmě jako takové.

GALERIE Reportáž - terapie tmou

+ DALŠÍ 2 FOTKY + DALŠÍ 3 FOTKY

„Do tmy? To bych se bála.“ Taková byla nejčastější slova mých známých, které jsem o nástupu do temnoty informovala. Pravda je, že běžná tma, v níž je mnoho stínů a zřetelně viditelných temných zákoutí, může být děsivá, během terapie jste ale v prostředí, kde nevidíte pohyb vlastních rukou, nepoznáte rozdíl mezi zavřenýma a otevřenýma očima, a to na mě působí spíš uklidňujícím dojmem. Přesto jsem se strachu nakonec neubránila, a to při myšlence na historku, kterou mi ještě před nástupem vyprávěla Simona.

Byla to vzpomínka na nejtěžší případ, se kterým se ve tmě setkali. Klient, popsaný jednoduše coby „chlap jak hora“, přišel do tmy a vyšel s tím, že tam viděl svou macechu s nožem v ruce. Díky terapii se v něm probudilo vytěsněné trauma z dětství, kdy ho právě nevlastní matka zavírala do sklepa a tím ho týrala. Muž se navzdory očekávání nezhroutil, naopak byl vděčný za to, že odhalil podstatu mnoha svých problémů a pochopil, že je třeba řešit je dál standardní terapií.

Mě nikdo nikam nezavíral, nebil mě, netrápil mě, takže jsem se podobného extrému neobávala, přesto je tma neznámým prostředím, ve kterém se může s myslí stát ledacos. Pokud bych se tímto myšlenkovým směrem ubírala dál, mohlo to celé dopadnout jinak. Byla jsem ale přerušena příchodem jídla, po jehož konzumaci jsem se rozhodla znovu spát.

Sny jako hlavní zábava

Nebudu vás unavovat. Spánek byl ve finále hlavní náplní mého pobytu. I když jsem se probudila, bylo pro mě dost problematické probrat se úplně, posadit se a začít se zabývat svými myšlenkami. Jako kdyby na mě dolehla nastřádaná únava za několik měsíců. Na druhou stranu se mi ale zdály poměrně zajímavé sny. V prvním, který si pamatuji, se mě pokoušel zalehnout obézní příslušník hnutí Hare Krišna, ve druhém jsem spala na jakési větrné skále a sledovala hvězdy, ve třetím jsem se během jízdy autem po dálnici pohádala se spolubydlící, se kterou máme dlouhodobě špatný vztah, díky čemuž jsem si definitivně ujasnila, že je třeba se odstěhovat.

Ze tmy jsem byla vypuštěna ve středu ráno. Následovala krátká snídaně a odvoz na vlak. Byla jsem varována před tím, že po odchodu z temnoty mě budou pálit oči, nicméně to se nestalo. Ano, úplně příjemné to nebylo, ale na slunce jsem přivykla celkem rychle. Zdálo se mi, jako bych ty tři dny ve tmě ani nestrávila, to mi došlo až na nádraží v Říčanech, kde na mě dolehlo absolutní „mimoňství“. Byla jsem jako zmatená včela, co narazila do skla. Nemohla jsem najít vchod do nádražní budovy a připadalo mi, že moje ruce ke mně ani nepatří, což vyvrcholilo autistickým záchvatem smíchu z této situace, který pro nezúčastněného pozorovatele musel vypadat vážně podivně.

Ještě zajímavější bylo, co se dělo po mém návratu domů. Za ty tři dny se mi bůhvíproč úplně vybil telefon a mě se při jeho zapnutí zmocnila strašná úzkost. Co všechno na mě po třech dnech nepřítomnosti a nekomunikace napadá? Sevřený žaludek mi vydržel ještě další dva dny, stejně tak jsem měla úplně rozhozený režim spánku. Ve všední dny jsem zvyklá chodit spát kolem desáté, po terapii tmou jsem nebyla schopná zabrat klidně až do tří do rána.

To, pro co jsem na terapii šla já osobně, tedy relax, jsem dostala. Kromě toho mi celá akce ukázala, že nemám problém vydržet sama se sebou, což není samozřejmost pro každého. Pokud chcete zjistit, jak jste na tom v tomto směru vy, je to ideální experiment, který může mít přidanou hodnotu, s níž byste ani nepočítali. Připravit se na to nijak nemůžete, počítejte ale s vytržením z reality a s tím, že návrat do ní pak může být trochu nepříjemný.

A tady se podívejte na reportáž ze satirického Blaf Food Festu.