Když se řekne aféra ve Watergate, každému Američanovi by se měl vybavit jeden z největších politických skandálů v historii USA. Všechno přitom na začátku působilo jako obyčejná loupež. Jenže díky dobré práci policejních vyšetřovatelů a novinářů se nakonec ukázalo, že má ve všem prsty dokonce i Bílý dům, a to včetně amerického prezidenta Richarda Nixona.
Aféra jménem Watergate
Už je tomu přes 50 let od doby, kdy Alexandr Butterfield před senátní komisí vyzradil, že existují jakési tajné nahrávky prezidenta Nixona. Celá kauza, kterou označujeme jako aféru Watergate, sahá do 17. června roku 1972, kdy byl na základě anonymního telefonátu z hotelového a kancelářského komplexu Watergate ve Washingtonu dopaden pětičlenný gang. Ten po tmě s baterkami v ruce prohledával kancelář. Kancelář shodou okolností patřila demokratické straně, a dokonce v ní sídlilo hlavní centrum řídícího orgánu strany. Cílem této „loupeže“ bylo ofocení tajných dokumentů a oprava odposlechu, který zde nainstalovali o měsíc dříve.
Shodou nešťastných náhod bylo všech 5 mužů následně dopadeno a obviněno z pokusu o loupež. Bohužel se ale ukázalo, že jeden z nich, přesněji Jim McCord, je bývalý agent CIA, který pracoval ve štábu za znovuzvolení Nixona americkým prezidentem. Takže se do celé situace ihned vložila FBI.
Po rozsáhlém vyšetřování byly odposlechy samozřejmě nalezeny a zároveň se ukázala spojitost všech pěti mužů s republikánským Výborem pro znovuzvolení Nixona, a tak byli shledáni vinnými. Celá kauza však měla ještě daleko hlubší kořeny, protože se postupem času ukázalo, že má spojitost s Bílým domem, konkrétně s šéfem rozvědky Bílého domu Gordonem Liddym. Ten chtěl samozřejmě celou záležitost ututlat. Nakonec se však společně s dalším členem rozvědky Bílého domu Howardem Huntem dočkali odsouzení za spiknutí a maření vyšetřování.
Zadržení „lupiči“, jimž se pracovně říkalo instalatéři, byli podle zjištěných informací placeni z tajného republikánského fondu, jenž měl sloužit k úplatkům ke zdiskreditování demokratů ve volbách, jak následně potvrdila i FBI. Ani tato fakta, která zapříčinila přerušení Nixonovy kampaně, mu nezabránila v tom, aby byl znovu zvolen prezidentem USA. Volební štáb Nixona sice celou dobu popíral spojitost s aférou Watergate, jenže je nakonec potopila vytrvalá práce novinářů. Celé kauze se usilovně věnovaly deníky The New York Times, Time a hlavně The Washington Post, kde si vzali kauzu na starost novináři Bob Woodward a Carl Bernstein. Ti za sebou měli anonymní zdroj, který si nechal říkat Deep Throat. Právě od něj měli zaručené informace o celém případu. Právě díky němu se novinářům podařilo prokázat, že aféra Watergate je jen jedna z částí celého spiknutí a za vším stojí právě Bílý dům. Dále se totiž ukázalo, že v Bílém domě je umístěno hned několik odposlouchávacích zařízení, o nichž věděl i prezident Nixon.
Po odhalení těchto skutečností započal nátlak ze strany Senátu, který vyvrcholil rezignací dvou vysoce postavených představitelů Bílého domu. Tito totiž byli odsouzeni za spiknutí a křivé svědectví. To ale nestačilo, proto byl v červenci roku 1974 zahájen soud s prezidentem Richardem Nixonem, který vešel do historie pod názvem „Stát versus Nixon“. O měsíc později se objevila dlouho utajovaná páska, na níž byl zaznamenán rozhovor mezi předním představitelem Bílého domu H. R. Haldermanem a prezidentem Nixonem. V tom společně řeší utajení ve spojitosti s vloupáním do komplexu Watergate a následným zapojením CIA do procesu. To už Nixon nezvládl, a proto raději podal demisi. Stalo se tak 8. srpna 1974.
Když Richard Nixon odstoupil, rozhodl se Kongres i nadále vyšetřovat případ amerického prezidenta. Jeho nástupce Gerald Ford se ale rozhodl, že mu udělí plnou milost, což Nixonovi ušetřilo spoustu starostí.
Podobné články
Jan Studnička
Doporučujeme
