Od vynálezu fotoaparátu jsme skrz hledáček zachytili ty největší krásy světa, ale také věci, o kterých si nechceme nechat ani zdát.
Fotek, ze kterých nám bývá nepříjemně úzko, by se dalo najít nespočet – ovšem jen některé jsou natolik děsivé, aby se zapsaly do historie. Ačkoli se nemusíte bát nutně jen o Halloweenu, tyhle snímky vám vystačí na pár velmi zajímavých a hlavně děsivých historek, až budete s okostýmovanými přáteli 31. října řádit po ulicích.
1. Padající chlapec
22. února 1970 se čtrnáctiletý Keith Sapsford rozhodl, že ‚pozná svět‘. Proto se vplížil na letiště a schoval se za kola letadla, které mělo z jeho rodného Sydney namířeno do japonského Tokya. Letadlo se vzneslo i s Keithem na kole podvozku – a on záhy zjistil, že se na něm neudrží. Z více jak stometrové výšky nakonec spadl na ranvej. Jeho pád čistou náhodou zvěčnil amatérský fotograf John Gilpin, který si tu zkoušel svůj nový aparát – a na svůj první ‚velký úlovek‘ nejspíš nezapomněl až do své smrti.
2. Slaměný manžel
Němka Katharina Detzel byla v roce 1907 umístěna do ústavu pro mentálně postižené v Heidelbergu poté, co údajně provedla sabotáž místní železniční dráhy. Měla to být forma politického protestu. Jaká byla její diagnóza, to bohužel není už nikde k dohledání, ale v ústavu zůstala až do 2. světové války, kdy ji v roce 1941 zavraždili nacisté. Při svém pobytu se pokusila jak sobě, tak i ostatním pacientům v ústavu všelijak zlepšit pobyt. Na fotce pózuje s panenkou v životní velikosti, kterou si sama vyrobila ze slámy. Byl to její „manžel“, který jí pomáhal přečkat v ústavu nejhorší časy. Říkalo se, že když Katharinu popadl vztek, vybila si ho právě na téhle figuríně – a naopak, když měla radost, tančila s ní po svém pokoji.
3. Sbírka hlav
Dozajista vás musí zajímat, co je to za gentlemana, který pózuje u sbírky mumifikovaných lidských hlav. Byl to Horatio Gordon Robley. Podle přání svého otce se stal profesionálním vojákem, po matce měl naopak umělecké sklony. Což nevyužil tím, že by vycpával hlavy novozélanských domorodců, jak by se mohlo ze začátku u téhle fotografie zdát. Horatio se velice zajímal o tetování – jeho koníček začal už v roce 1858, kdy se v Barmě spřátelil s několika buddhistickými mnichy a nechal se od nich tetovat. Od roku 1960 pobýval se svým plukem na Novém Zélandu, kde se velice zajímal o kulturu Maorů. Sepsal knihu o historii tetování a také měl velkou sbírku Mokomokai, vysušených hlav maorských válečníků. Tenhle zvyk dnes asi jen málokdo pochopí – když válečník padl v boji, rodina mu uřezala hlavu a dlouhodobě ji vysoušela pomocí soli a dalších přírodních postupů. Mokomokai byla vzácným rodinným symbolem, který se používal při důležitých rituálech. Na každé Mokomokai bylo nádherně vidět tetování mrtvého válečníka. Horatiova sbírka jich čítala desítky.
4. Kráska posedlá krví
Možná tahle fotografie vypadá jako každý druhý „post-mortem“ snímek z viktoriánské éry, ovšem smrt téhle rumunské dívky Ioany Constantinescu je víc než znepokojivá. Oficiálně se tvrdí, že v jejím případě šlo o rituální sebevraždu. Ioanu totiž už od mala fascinovala krev. Zemřela roku 1909 ve svých sedmadvaceti letech poté, co „záměrně požila příliš velké množství své vlastní krve“. Z toho pomyšlení se asi kdekomu zamotá hlava ještě dnes.
5. S úsměvem vstříct smrti
Na této fotce je zachycen sovětský špion těsně před svou popravou, jak se to stalo mnohým jiným zajatcům za 2.světové války. Ovšem fotku, která zachycuje poslední okamžik jeho života, z hlavy jen tak nikdo nedostane, když se hlouběji ponoří do jejího příběhu. V listopadu roku 1942 byl polapen ve finské jižní Karélii, ale tuhle jeho fotku zveřejnilo finské ministerstvo obrany až po 64 letech, v roce 2006 – beze jména, pouze s datem. Nevíme tedy, o koho konkrétně šlo... ale díky téhle fotce jako bychom to prožívali právě tady a teď. Vidíme, jak se směje, jako kdyby se v té chvíli se vším smířil – za pár okamžiků zemře uprostřed lesa s rozstřelenou hlavou, navždycky ulehne a všechno pro něj skončí.
A nakonec ještě 10 tipů, za co převléct své děti na Halloween, protože takhle, stylově nápaditě a originálně vyparáděné jiné děti určitě nebudou.
Podobné články
Jan Studnička
Martin Miko
Doporučujeme
