Do studia přišel rovnou z Hematologické kliniky v Praze na Vinohradech, kterou už třiadvacátým rokem vede: „Náš obor se za tu dobu neskutečně vyvinul,“ říká lékař, horolezec, a nově taky spisovatel Tomáš Kozák.
„Zrovna dnes ráno jsem pacientce vysvětloval, že její typ chronické leukemie je něco jako cukrovka. Že se s ní musí naučit žít, ale ještě mnoho let ji to nebude ohrožovat, a když pak začne, máme tak účinné léky, že vyslovené ohrožení odsuneme zase o mnoho let dál.“
V (NE)BLÁZNI vypráví Tomáš Kozák mimo jiné o tom, jak začal už během studií medicíny v osmdesátých letech jezdit s přáteli do velehor.
„Nejtěžší chviku jsem zažil na Pamíru,“ vzpomíná. „S Pavlem Bémem jsme se vraceli ze sedm a půl tisíce metrů vysokého vrcholu, a já měl najednou fatu morgánu. Byl strašný mráz, my úplně vyřízení. Nad námi svítil měsíc, ale já byl najednou absolutně přesvědčený o tom, že to je lampa, visící ze stropu, u které sedí na židli nějaký člověk.“
Vzpomíná i na to, jak se roku 1998 zúčastnil úspěšné expedice (bez kyslíku a severní stěnou) na Mount Everest, i když on sám se dostal jen do výšky 8300 metrů. „Jsem typ, který nikdy nic nelámal přes koleno, měl jsem v sobě brzdu. Tu v sobě bohužel neměl třeba můj bratr, kterému se právě Everest stal osudným.“
Devětapadesátiletý Tomáš Kozák právě vydal svůj první román Nahoře už nikdo není. Psát ho bavilo odmalička, ale zásadní impuls dostal od Arnošta Lustiga. „Když u nás v nemocnici ležel a já měl noční službu, často jsme spolu mluvili o životě. Ten jeho byl mnohem zajímavější, ale rád poslouchal i moje zážitky a úvahy a občas poznamenal: „Poslyšte, tuhle historku vám asi ukradnu! Nebo ještě líp, vy bejku - vy musíte začít psát!“
Podobné články
Doporučujeme
