Výbušná povaha na AVU
Antonín Slavíček se narodil 16. května roku 1870 v Praze jako čtvrté dítě Pavlíny, rozené Mildnerové, a Jana Slavíčka, správce vysokých škol technických. Slavíček navštěvoval reálné gymnázium ve Spálené, kde se začal poprvé umělecky prosazovat. Účastnil se přípravy a následného vydávání školního časopisu, který obohacoval o své kreslířské dovednosti.
Nutno říci, že kreslil velmi zdatně, což v něm jeho otec nehodlal nijak dusit či potlačovat, naopak mu ke studiu na gymnáziu platil ještě hodiny u malíře Emila J. Lauffera. Tři z jeho raných kreseb byly dokonce otisknuty ve Zlaté Praze – dnes jsou mimochodem ve sbírce Národní galerie.
Jednou z hlavních postav Slavíčkova mládí byl jeho strýc, který mu pomohl odcestovat do Mnichova v letech 1886 až 1887. Právě tam se Slavíček naučil pracovat s olejovými barvami. Po návratu z Mnichova se Antonín Slavíček zapsal ke studiu na AVU v Praze, konkrétně do krajinářské speciálky u profesora Julia Mařáka, jenž tentýž rok přišel do Prahy jako pedagog z Vídně.
Antonín Slavíček měl poměrně zvláštní výbušnou povahu. Ačkoli byl umělcem tělem i duší a na škole projevoval talent, studium několikrát přerušil. Patrně se často neshodoval s profesorem Mařákem. Umělecky si ho však velice vážil. V roce 1888 dokonce odešel do benediktinského kláštera v Rajhradu na Moravě, bylo to tenkrát snad z nešťastné lásky. Slavíčkův charakter jednoduše k životu přistupoval s určitým odměřením a rezolutní – někdy možná ukvapenou – rozhodností. S naléhavými a těžkými situacemi se nedokázal dost dobře vypořádat.
Kameničky a fin de siècle
V roce 1895 se Slavíček oženil, nebyla to však jednoduchá situace. Rodině nevěsty se musel za finančně nezajištěného ženicha-malíře zaručit právě profesor Mařák. V době sňatku byl totiž Slavíček ještě stále žákem akademie. Se svou ženou Mílou se po svatbě přesunul na Okoř, kde tehdy pracovala Mařákova krajinářská škola. Nakonec si s manželkou pořídili z věna domov v Dobrovského ulici v pražských Holešovicích.
Do „domova“ v Holešovicích však vedla dlouhá cesta. Slavíček se často přesouval z místa na místo a cestoval – pro krajináře se pravděpodobně jednalo o nutnost. Vídal se tehdy například s malíři Bohuslavem Baťkou Dvořákem, Otakarem Nejedlým, Herbertem Masarykem (za kterého se po Slavíčkově smrti vdala jeho žena Míla), dále s profesorem Dr. Jaroslavem Gollem či spisovatelkou Annou Marií Tilschovou.
Za vrchol tvorby je považován Slavíčkův pobyt v Kameničkách, kde zvládl vytvořit více než sedmdesát obrazů. Inspiraci tehdy nabral skrze román Západ jako Studenec od Karla Václava Raise, který zde následně Slavíčkovi zprostředkoval i ubytování. Jak je uvedeno na Art Plus, pro Slavíčkovy neobyčejné obrazy jsou poměrně typické určité aspekty, které je definují. Kromě toho, že se jedná o zřetelně impresionisticky komponované obrazy, je zde i dalších několik význačných rysů. Známá je Slavíčkova ubíhající diagonála znázorněná cestou nebo vodním tokem. Kompozice je na obrazech Antonína Slavíčka často sevřená kolem centrálního prostoru, což je zas charakteristický znak pro 90. léta 19. století. Často užívané odstíny fialové jsou zase spojovány s dekadentní náladovou a melancholickou atmosférou fin de siècle.
Dokonalost umění
Závěr života talentovaného Slavíčka se nesl v tragickém duchu. Když roku 1909 doprovodil svou nemocnou manželku na léčení do Dubrovníku, zlomil si na tamějších skalách ruku. Následně i s rodinou odjel na faru do Orlických hor, kde jej 10. srpna roku 1909 při koupání ve studené horské řece Zdobnici ranila mrtvice. Následek mrtvice byl pro malíře Slavíčka snad to nejhorší, co jej kdy v životě potkalo. Ochrnul na pravou polovinu těla. Pokoušel se tehdy o malá zátiší, snažil se malovat levou rukou, ale s výsledky nebyl spokojen. Svými pokusy byl Antonín Slavíček tak zklamán a zdrcen, že se 1. února roku 1910 zastřelil. Pro dokonalost umění se rozhodl vzít si život. Pochován byl na Olšanských hřbitovech.