fb pixel
Vyhledávání

„Po přechodu se operní zpěvačka ocitne na vedlejší koleji,“ říká Dagmar Pecková v (NE)BLÁZNI

Dagmar Pecková
Zdroj: archiv

Rozhovor s Dagmar Peckovou sice skončí půlminutovým záchvatem hlasitého smíchu, ale dojde v něm i na vážná témata. „Kolem padesátky jsem prožila delší stav vyhoření, během kterého jsem často nemohla vstát z postele,“ vzpomíná operní zpěvačka, která byla po tři dekády součástí světové operní špičky.

Redaktor
Redaktor 26.1.2021, 07:24

Řekněme si to na rovinu,“ vysvětluje v talk show (NE)BLÁZNI: „Pro ženy v opeře bývá těžkým zlomem období přechodu, kdy hlas projde hormonální proměnou, a to zpěvačku odsune na vedlejší kolej. Mě nakonec zachránilo, že jsem se velké opery dokázala vzdát a pustila se například do hlasově méně náročné činohry.

Sledujte další díl (NE)BLÁZNI, tentokrát se zpěvačkou Dagmar Peckovou.

V dubnu oslaví Dagmar Pecková šedesátiny a srší energií. „Určitě mi pomáhá fakt,“ překvapuje, „že denně běhám deset kilometrů.“

Nabídka z Bruselu na roli v opeře

S během začala ještě v dobách velké operní kariéry, bylo jí osmačtyřicet let: „Tehdy jsem z Bruselu dostala nabídku na roli v opeře Život prostopášníka, kde jsem měla hrát v plavkách. Najala jsem si za spoustu peněz trenérku, cvičila, běhala, vypracovala si postavičku jedna báseň, ale když jsem pak hrdě přijela do Bruselu, režisér na mě vytřeštil oči: „Proboha, ale já potřeboval korpulentní dámu v plavkách!Čímž mě samozřejmě naštval, protože tlustá já nebyla nikdy, ale nedalo se nic dělat; prostě mě trochu vycpali a hrálo se.

V dobách svého vyhoření sportovat přestala, ale poslední tři roky běhá s fanatickou zaťatostí.

Covid už jsem prodělala na podzim

Na podzim jsem měla covid,“ směje se, „a nechci moc zlehčovat, jen budu upřímná: zdaleka nejtěžším trestem pro mě tehdy bylo, že v karanténě nemůžu běhat - nervózně jsem chodila po baráku a cítila výčitky svědomí z toho, jak tělo zahálí.

V současném období je Dagmar Pecková pochopitelně bez práce, ale netrpí. Pomáhá jí i fakt, že žije už dvacet let s rodinou v jihozápadním Německu: „No a Německo se o umělce dovede postarat. Jistě bychom vyžili i z gáže mého manžela, pozounisty ve stuttgartském orchestru, ale ani na mě se v Německu nevykašlali, a co je ještě důležitější: nikdy tam na umělce nemluví spatra a neříkají jim, ať změní profesi, protože kultura není nijak zvlášť důležitá…

Jak oslaví šedesátiny? A dá si občas jointa?

Podobné články

Doporučujeme

Další články