„Řekněme si to na rovinu,“ vysvětluje v talk show (NE)BLÁZNI: „Pro ženy v opeře bývá těžkým zlomem období přechodu, kdy hlas projde hormonální proměnou, a to zpěvačku odsune na vedlejší kolej. Mě nakonec zachránilo, že jsem se velké opery dokázala vzdát a pustila se například do hlasově méně náročné činohry.“
Sledujte další díl (NE)BLÁZNI, tentokrát se zpěvačkou Dagmar Peckovou.
V dubnu oslaví Dagmar Pecková šedesátiny a srší energií. „Určitě mi pomáhá fakt,“ překvapuje, „že denně běhám deset kilometrů.“
Nabídka z Bruselu na roli v opeře
S během začala ještě v dobách velké operní kariéry, bylo jí osmačtyřicet let: „Tehdy jsem z Bruselu dostala nabídku na roli v opeře Život prostopášníka, kde jsem měla hrát v plavkách. Najala jsem si za spoustu peněz trenérku, cvičila, běhala, vypracovala si postavičku jedna báseň, ale když jsem pak hrdě přijela do Bruselu, režisér na mě vytřeštil oči: „Proboha, ale já potřeboval korpulentní dámu v plavkách!“Čímž mě samozřejmě naštval, protože tlustá já nebyla nikdy, ale nedalo se nic dělat; prostě mě trochu vycpali a hrálo se.“
V dobách svého vyhoření sportovat přestala, ale poslední tři roky běhá s fanatickou zaťatostí.
Covid už jsem prodělala na podzim
„Na podzim jsem měla covid,“ směje se, „a nechci moc zlehčovat, jen budu upřímná: zdaleka nejtěžším trestem pro mě tehdy bylo, že v karanténě nemůžu běhat - nervózně jsem chodila po baráku a cítila výčitky svědomí z toho, jak tělo zahálí.“
V současném období je Dagmar Pecková pochopitelně bez práce, ale netrpí. Pomáhá jí i fakt, že žije už dvacet let s rodinou v jihozápadním Německu: „No a Německo se o umělce dovede postarat. Jistě bychom vyžili i z gáže mého manžela, pozounisty ve stuttgartském orchestru, ale ani na mě se v Německu nevykašlali, a co je ještě důležitější: nikdy tam na umělce nemluví spatra a neříkají jim, ať změní profesi, protože kultura není nijak zvlášť důležitá…“
Jak oslaví šedesátiny? A dá si občas jointa?