Zas ty ženský a jejich problémky

S romantickými vztahovými komediemi je to těžké. Jsou to popové filmy cílící na většinového, nenáročného diváka, který od nich chce minimum přemýšlení a maximum emocí. Už z toho důvodu je pro tvůrce takových snímků těžké nesklouznout ke kýči a patosu. Jediný, kdo ovládl toto v jistém smyslu až delikátní umění, byli Britové na konci 90. let a začátku nového tisíciletí, ale při pohledu na jejich současnou žánrovou produkci už ani oni nejsou tak neomylnými pány řemesla.

I v Česku se takové filmy točí. Většina z nich má v názvu ženy, které něco dělají; buď zoufalé věci, anebo jsou v běhu či v pokušení. Ostatně, právě ženám je většina takových kousků určena, tak proč by ne? Základní mustr je jednoduchý; hlavní hrdinka, případně dvě kamarádky, řeší muže a vztahy. Když jsou protagonistky zadané nebo už mají i děti, je hlavním tématem znovuobjevování sebelásky a hledání sebe sama. Když jsou svobodné, je ve filmu víc sexu. Zatím poslední spolupráce režisérky Marty Ferencové a spisovatelky Evy Twardzikové s názvem Příliš osobní známost patří do té druhé kategorie, přesto se žánrovému standardu v něčem vymyká.

mohlo by vás zajímat

RECENZE: Případ mrtvého nebožtíka je něco mezi Kameňákem a Bláznivou střelou počesku

Ani silnější scénáře než je tento si nemohou dovolit mít dvě titulní postavy se jmény Natálie a Simona. Natálie (Petra Hřebíčková) a Simona (Tatiana Dyková) jsou přesně takové, jak si představujete. Jezdí na all inclusive dovolenou do provařených letovisek, mají trendy práci, krásné oblečení, jen ta láska jim v životě tak trochu chybí. Zatímco Simona zjistí, že její muž má druhou tajnou rodinu, kvůli které ji opustí a vezme s sebou i jejich syna, Natálie narazí na pohledného a charismatického vdovce Marka (Branislav Trifunović) s malou dcerkou, kterážto trojice sobě navzájem okamžitě propadne. Jediný, kdo stojí v cestě idylickému štěstí, je vdovcova tchyně Eva (Eliška Balzerová).

Že to zní úplně stejně jako každý jiný generický film tohoto typu? Ano - a taky to je stejné. Polopatické dialogy, které se tak moc snaží znít přirozeně, až to má úplně opačný efekt a bezchybný, vyžehlený svět narušovaný jen nesmyslně namaskovanou Eliškou Balzerovou, která v laciné paruce vypadá jako Jiří Bartoška v dobách, kdy neměl vousy a šmrnc – to je Příliš osobní známost v první hodině. Vypadá to jako jeden dlouhý blok naleštěných reklam tu na tampony, tu na cereálie, tu na nové auto. A aby to bylo ještě stravitelnější pro toho nejposlednějšího prvoka, který v kině sedí, využívá snímek už pomalu zavedeného nešvaru současných českých filmů, a sice nesnesitelně přepálené, většinou i nevhodně zvolené a především NEUSTÁLE hrající hudby. Je na čase si zvyknout, že děj už se neodvíjí pomocí toho, co postavy dělají nebo říkají, odteď už to prostě budou jen hezké obrázky a písničky. Tuzemští scenáristé definitivně rezignovali; vzpomínáme s láskou.

mohlo by vás zajímat

PRVNÍ DOJMY: Zločiny Velké Prahy chtějí „bourat ideál první republiky“, zatím z něj spíš těží

Ve chvíli, kdy se pohodlně usazený divák pomalu smiřuje s tím, že dostane jen další „crazy“ komedii plnou stereotypních charakterů podléhajících pravidlům každodenního, společensky tolerovaného sexismu, se ale něco stane a Příliš osobní známost se z vyleštěné reklamy změní ve vyleštěné dusné drama o alkoholismu, osobních traumatech a domácím násilí. Na malou chvilku.

Sežer ten žampion!

Eva Twardziková nenapsala jen knižní předlohu k Příliš osobní známosti, zpracovala spolu s Ferencovou i scénář, proto se dá předpokládat, že se jedná o relativně věrnou adaptaci. Psanou verzi příběhu neznám, nicméně mě opravdu velmi zajímá, nakolik jsou dramatické linky rozpracovány v ní. Filmová scéna u rodinného stolu, v níž ve čtyři odpoledne na šrot zmatlaný Marek řve na plačící dceru, aby snědla jídlo, které uvařil, zatímco vyděšená „macecha“ ve snaze uchránit dítě otcova nepříčetného hněvu schovává nepoživatelné žampiony do květináče i sama sobě do pusy, je opravdu tvrdá. A především působí poměrně autenticky. Až na to, že to celé pořád vypadá jako propagační klip k rodinné dovolené na Šumavě.

Asi na půl hodiny snímek úplně změní žánr, a dokonce i kameru. Téma partnera alkoholika se tu navíc překvapivě neplácá jen tak naprázdno. Postava Natálie absolvuje tentýž průběh situace jako řada obětí domácího týrání; má tendence partnera omlouvat, obviňovat sebe sama a držet zatnuté zuby a vydržet kvůli dítěti, v tomto případě navíc nevlastnímu, o což pádněji mohl celý narativ vyznít.

GALERIE Příliš osobní známost

+ DALŠÍ 4 FOTKY + DALŠÍCH 5 FOTEK

Je ale těžké brát vážně něco, co prošlo zhruba deseti instagramovými filtry, než to autor pustil do světa. A ještě těžší to je, když přesně tehdy, kdy se zaskočený, ale zaujatý divák smíří s tím, že tenhle film se minimálně pokusí nebýt další „ztřeštěnou komedií“ do počtu, přiběhne zpátky na scénu ztřeštěná ezo masérka Dyková. Ta padne do náruče té nejstereotypnější karikatuře bohémského umělce, jakou český film pamatuje a společně začnou hutnou atmosféru ředit humornými frky.

Ferencová a Twardziková rozehrávají něco, s čím už dál nepracují. Je otázka, zda je to proto, že s tím pracovat nechtějí, anebo proto, že s tím pracovat neumějí, a tak se radši vrátí k tomu, co jim jde a co je jednoduché; k obtížně rozjuchaným ženským, co v životě potřebují hlavně penis i za cenu snášení toho, co k němu bývá přidělané. Finální katarze, co by nesla alespoň trochu seriózní poselství (které by se vzhledem k nahozeným motivům dalo očekávat a do značné míry i bylo na místě) v Příliš osobní známosti nepřichází. Ale co naplat. Ukočírovat drama není jen tak a vyžaduje to mnohem víc, než nad lahví růžáku zdrbnout chlapy a pak hrubě načrtnout pár líbivých ilustračních záběrů jak z fotobanky.